Loire 2010 – den sedmý – Paříž
Ráno vstáváme okolo sedmé hodiny a pokoušíme se nacpat všechny věci zpátky do auta. Čistě teoreticky by mělo být věcí o něco míň, ale mám velký problém to tam vše nacpat a když už mám pocit, že auto musí prasknout, objevuje se David s několika lahvemi piva a dvěma krabicemi plných vína. Kam tohle vše dám? Pivo cpeme do dveří auta, víno vyndaváme z krabic a jednotlivé lahve dáváme pod kočárek v kufru. Jak se ukazuje, je to chyba, na víno po nějaké chvíli zapomínám.
Jak jezdí lidi na dovolenou například ve Fabiích??? Já mám problém s kufrem velikým 700 litrů po plato a to jsem nechal doma, takže je to skoro metr krychlový!
První mizí Rob se svou rodinou, do Paříže již nejedou a poletí rovnou zpět do Berlína. Předáváme dům Stephanii a dáváme jí seznam rozbitých skleniček a talířů. Agustin jí za to dává pár Euro a vše je vyřízené. Sedáme do aut a odjíždíme. Nejprve se snažím jet za Michaelem, ale vypadá to, že má problém s navigací a trochu zvláštně křižuje cesty okolo Monthou sur Cher. Po několika projetí opravdu zvláštních silniček se odpojujeme, androidí HTC Heroui dostává šanci navigovat a s pomocí Sygic mobile maps míříme do Paříže vzdálené asi 230 kilometrů. Nastavuji trasu mimo dálnice a výsledný čas je něco okolo tří hodin. S druhým autem jsme ve spojení pomocí SMS.
Kousek před Paříží se objevují směrovky na Versailles a za „nadšeného“ řevu „zase nějaký po…. zámek“ našich chlapců odbočuji a hledáme zámek. Zcela naivně jsem si myslel, že se tam třeba projdeme, no prostě podobně jako loni ve Vídni. Nevyšlo to, za prvé tam bylo neskutečné množství aut, autobusů a Japonců a za druhé ten komplex je neskutečně gigantický. Prý je to 100 hektarů pozemků!!! To jsem opravdu nečekal. Kroužíme kolem zámku a pak se vydáváme dál podle příkazů navigace, která nás táhne na ulici kardinála Citróna (75 rue de Cardinal-Lemoine), kde je hotel jménem Hôtel des Grandes Ecoles. Uličky jsou čím dál tím užší, všude okolo nás kupy lidí, z dodávek se vyndavá čerstvá zelenina, projet skoro nemůžeme, navigace se ztrácí… Naštěstí jsme od hotelu již jen kousek a tak po chvíli zabočujeme do podzemní garáže hotelu. Na recepci si přebíráme klíče od dvou pokojů a ubytováváme se. Náš pokojík je hrozně malý a když se do něj černošské pokojské snaží nacpat dětskou postýlku hrozí, že bude koukat z okna. Jdu dolů do auta pro věci a rázem si vzpomínám na uložené lahve vína. To již bohužel na zemi leží střepy několika lahví a garáží se line typická vůně rozlitého vína. Připadám si jako úplný blbec a jdu na recepci žadonit o černošku s hadrem. Dostávám dvě a posílám je uklidit spoušť. Mezitím Sandra krmí Erika a snaží se zjistit, kam se jde na večeři. Když se nikdo neozývá (ostatní jsou v jiných hotelech) berme všechny kluky a jdeme se projít městem. Jdeme dolů k Seině a k Notre-Dame, který by měl být asi kilometr a něco od našeho hotelu. Erik je nabalený jako pumpa, aby nám neumrznul a skoro nestačí koukat okolo. Konečně se před námi vynořuje obrovské tělo pětilodní baziliky Notre-Dame, kterou znám z knihy Viktora Huga Chrám matky boží v Paříži. Máme štěstí, svítí sluníčko a je naprosto úžasně. Kousek od chrámu je jezdecká socha kníratého Karla Velikého
a všude poletují hejna holubů skoro jako v Benátkách. Sandra s kluky vymýšlí kudy jít dál a tak fotografuji své oblíbené téma, pouliční lampy. Tyhle se mi myslím fakt povedly:-)
Po chvíli pokračujeme dál do města a pomalu zjišťujeme, že Paříž není dělaná na projížďku s kočárkem. Praví Pařížané totiž kočárky ignorují, strkají do Vás i do kočárku, nepustí ho, no prostě je to banda frantíků a já moc dobře vím, proč je nemám rád. Jejich víno a sýry můžu, ale je ne:-)
David chce do nějakého obchodu, a tak přecházíme přes most a okolo hotelu de Ville, před kterým je nyní kluziště míříme k něčemu, co by podle mapky mohlo být obchodní centrum – centrum Pompidou. No a není, je to sice obrovské, ale je to jakési kulturní centrum. Protože je venku pěkná zima jdeme se ohřát dovnitř a tajně doufáme, že tam bude nějaká free wifina. Nic zajímavého tam není a internet také ne, takže jdeme opět ven a já objevuji Starbucks a dáváme si horkou kávu. Erulda chrupčí a my pokračujeme dál až k Forum des Halles, kde jsou konečně obchody. Jdu se Sandrou a Erikem se podívat po nějakém dětském oblečení, Dave a Marek mizí do obchodu s elektronikou a anime knížkami. Konečně se nám také daří dovolat se zbytku rodiny a dozvídáme se, že Michael vybral restauraci kousek místa kde právě jsme. Na večeři se jde od 19:00 do restaurace jménem „le tambour“ která je na adrese 41, rue Montmartre.
Restaurace vypadá spíš jako nějaký pub, na stěnách je velká knihovna a vypadá vcelku originálně, viz nápis na záchodě.
Objednáváme předkrm a kromě mých Foie gras (ne mých osobně, ale nějaké husy) si Sandra objednává ústřice a zbytek cibulovou polévku. David zkouší ústřice a jeho žaludek má veliký problém, tihle mlži mu fakt nejedou. Krome Sandry a Agustina je vlastně ani nikdo nejedl. Následuje hlavní chod, většinou různé steaky spousta dobrého vína. Erísek laškuje s indickým osazenstvem vedlejšího stolu a vypadá, že se vůbec nebojí. Po nějaké době ale začíná víc sedět než chodit a je naprosto jasné, že musí do postele. Nakonec se balí všichni, Agustin volá taxiky a my vyrážíme do postele v našem pidi pokojíčku. David s Magie a Michaelem jdou ještě pařit. Cestou domů zjišťujeme, že okolí univerzity žije rušným nočním životem, na ulicích je plno lidí kouřících trávu a třímajících v ruce lahve s pitím. Žije to tady! Ale my ne a proto jdeme koupat Erika a spát…
(1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...
