Mexiko 2002 – den čtvrtý – muž z Acapulca

Brzy ráno opouštíme hotel Washington kde zanecháváme nepotřebné věci (vyzvedneme je při odletu) a řítíme se na autobusový terminál, kde nás čeká skoro prázdný luxusní autobus do Acapulca. V autobusu je klimatizace a pití zdarma:-),  za lístky jsme zaplatili celkem 490 pesos. Usazujeme se a autobus se vydává na cestu do 380km vzdáleného Acapulca. Cesta vede po moderní silnici, která je prakticky prázdná. Po několika desítkách kilometrů Sandřička usíná a tak sleduji ubíhající krajinu jen já. Nejsem schopný usnout a ta celou cestu sleduji s vyvalenýma očima abych o něco nepřišel.

V Acapulcu vysedáme na příjezdovém autobsovém nádraží a převážíme v taxiku batohy do odjezdového nádraží, odkud hodláme v noci pokračovat do Salina Cruz (lístky stojí pro oba 602 pesos). Pokračujeme směrem k moři a před námi se objevuje Tichý oceán. Pro nás oba je to první seznámení s tímto mořem. Dlouhé pobřeží lemují obrovské hotely a já vzpomínám na film s Belmondem. Už jako malý kluk jsem chtěl tohle město vidět.

Uvelebujeme se do lehátek na pláži a už je u nás nějaký člověk, že nám donese drink a nabízí prý obrovskou pinacoladu za 70 pesos. Neváháme (chyba) a objednáváme si. Po nějaké chvíli se opravdu objeví se dvěma obrovskými poháry a říká si o 500 pesos!!! Začínám se s ním dohadovat, že původně chtěl za oba 70 a ne 500, do hádky se připojuje další poněkud lépe anglicky mluvící Mexičan a omlouvá toho prvního, že prý mluví anglicky blbě a potvrzuje cenu 500. Odmítám ji platit a chci naše drinky vrátit. Po několika minutách vzrušeného hovoru berou 70 pesos a oba mizí. Na pláži už nás až do večera nikdo neobsluhuje:-)

Nejsem schopný odolat moři a vrhám se do vysokých vln, Sandřička se mnou nejdřív ve vodě blbne a pak mě jistí ze břehu, kdyby mě to chtělo náhodou někam odnést. Odolávám pokusům Tichého oceánu mě utopit – jsem široko daleko jediný člověk v moři, ale jednou se mnou vlna praští o dno tak, že mě záda bolí až do konce pobytu v Mexiku. Sluníme se a koupeme až do večera, kdy mě Sandra dostává konečně do restaurace – bojím se jíst před cestou, ale poté co mi jídlo nejdřív ukážou se najím také.

Zocaló u břehu je krásně osvětlené a my večer míříme na autobus, který nás poveze po pobřeží do Salina Cruz.