USA 2008 – den čtvrtý – sekvoje, Santa Monica a Hollywood
Rána se nemůžu dočkat a v sedm hodin vyrážím na cestu. Zastavuji u čerpačky a kupuji si bagetu a kafe. Když vycházím k autu zjišťuji, že mi chybí klíčky! Vracím se zpátky a prolézám celý obchod, než klíče nacházím. Jedu dál kolem jezera a v Kernville odbočuji na Sierra Way. Po levé straně teče říčka a na svazích okolo se začínají objevovat jehličnany, podle všeho sekvoje normálního vzrůstu. Podle značek vjíždím do Sequoia National Forest
a když vystupuji z auta, je všude cítit pryskyřice. Vzduch je neuvěřitelně čistý a voňavý, špatně se to líčí, to by jste to museli cítit. V trávě se válejí obrovské šišky, bohužel jsou ale hrozně od pryskyřice, takže si žádnou na památku neberu. Stoupám čím dál výš a kolem mě už je sekvojový les, sakra už se nemůžu dočkat těch velkých gigantů… Když jsem byl malý kluk, moje tetička ze Stratova měla od příbuzných z USA knížku o národních parcích USA a já si v ní vždy listoval a říkal si, že bych chtěl tyhle stromy vidět, můj sen se blíží:-) Vlevo míjím obrovské parkoviště karavanů v Johnsondale a tak tam zabočuji. Určitě tam bude obchod, kde koupím pěkný magnet na ledničku. Obchod tam je, ale zavřený a když se chci jít podívat k jezeru zastavuje mě nějaký chlapík v uniformě a že prý co tam chci. Říkám, že se jedu podívat na Giant Sequoias. Chvíli se na mě dívá a pak se začne chechtat. “ To jste neviděl značky, že je Parker Pass zavřený? Otevírá se až v květnu…“ Je 13.4. :-( Sekvoje tedy neuvidím a opravdu, o pár kilometrů dál dorážím k uzavírce silnice
a tahle značka mi říká, že jsem dorazil 10 mil daleko od svého snu. Jsem nepředstavitelně zklamaný, ale netroufám si ujít těch 10 mil pěšky. Budu sem muset zajet někdy se Sandřičkou, abychom tohle viděli spolu. Chvíli ještě bloumám pod stromy a fotografuji přírodu.
A tohle je tedy fotka té nejmenší sekvoje, kterou jsem v parku našel. Když ne největší, tak aspoň nejmenší:-)
Vracím se zpátky do Bakersfieldu a užívám si zatáčkovitou silnici, burácející šestiválec a pohon zadních kol. Co budu dělat? Je pořád ještě brzy, no poblíž je Los Angeles, slavná pláž Santa Monica a Hollywood – pojedu tam! Napojuji se na silnici číslo 5 Golden State Hwy a už si to valím k Tichému oceánu. Najednou vidím po pravé straně nádherné jezero. Zírám do navigace a zjišťuji, že se jedná o Pyramid Lake.
Je zalité kalifornským slunce, na hladině řádí lidé na vodních skůtrech, prostě idylka. Na chvíli u něj zastavuji, ale pak se vydávám dál. Konečně okolo 13. hodiny dorážím ke slavné pláži a začínám hledat místo na parkování. Všude jsou strašlivé kolony, ale nakonec se mi daří parkovat přímo u pláže. Převlékám se do plavek a žhavým pískem poskakuji k oceánu. Ledovému, jak zjišťuji. Samozřejmě mi to nedá, a do moře lezu. Naposledy jsem byl v Tichém oceánu v roce 2002 v Acapulcu. Je děsně studené, ale koupu se dvakrát. Jdu si pro foťák a dělám nějaké fotky
nikde ale žádné krasavice z pobřežní hlídky, případně krásné holky na in linech, jako je to ve filmech. Všude samé obtloustlé černé, bílé a žluté Američanky. Vracím se do auta a jedu ještě najít Hollywood Blvd a slavný nápis. Podaří se mi dokonce projet přes Beverly Hills, kde jsou normální auta před domy značky jako Ferrari, Porsche, Lexusy apod. Do Hollywoodu dojíždím, dokonce i ten nápis jsem viděl, ale nedalo se nikde zaparkovat, tak jsem si to tam jen projel autem a vydal se na zpáteční cestu do Vegas. Jen z LA vyjet mi trvalo dobré 3 hodiny. Pak už jsem jel po zaplněné 15 přes Barstow a okolo 19. hodiny jsem přejel hranice Kalifornie s Nevadou. Že jsem v Nevadě se dalo poznat i podle rozsvícených kasin podél dálnice. Ve Vegas jsem si koupil ještě něco k jídlu a hurá na hotel do sprchy a postele.
(No Ratings Yet)
Loading...
