Sardinie 2008 – den osmý – s TomTom k Lago del Coghinas cestou necestou

Protože válení u moře bylo dost, ráno balíme věci a jedeme se podívat ne největší jezero Sardinie Lago del Coghinas. Cílový bod jsme nastavili na navigaci a vyrazili jsme. Že se navigace občas „splete“ a táhne vás po různých cestách je fakt a ani tentokráte nezklamala. Projížděli jsme po nezpevněných cestách širokých maximálně na jedno auto, ale kupodivu jsme na nich nikoho nepotkali. Nejvíc člověka naštve, když se vyhoupne ze své polní cesty na kvalitní silnici, které očividně vedla tam, kam chtěl jet, ale navigace si myslela, že ví líp kudy. Projíždíme kolem vesniček Sa Inistra, San Pietro, až se konečně objevuje odbočka k jezeru. Kvalitní cesta se kroutí podél jezera a v zatáčkách netuším, zda proti nám nejede jiné auto. Dojíždíme na konec pusté cesty, kde stojí obrovské opuštěné rekreační středisko. Vypadá skoro jako nové, ve vodě na břehu je molo, podél cesty jsou odpadkové koše, po zemi pobíhají ještěrky, ale nikde ani človíčka. Názorná ukázka toho, jak vypadá neturistické, agrární vnitrozemí Sardinie.

Kluci se vrhají s mým švýcarákem v ruce na nejbližší korkový dub a já se snažím vyfotit ještěrku. Sandřička je hrozně nervózní, že nás někdo uvidí, jak pižláme korek a tak raději startujeme a vracíme se na hlavní. Zastavujeme ve městě Tula, kde na náměstí sedí skupina místních staříků a klábosí.

Jdeme se podívat na místní kostel, v ulicích ospalého městečka se kromě nás nikdo nepohybuje. Vracíme se k autu a zkoušíme dojet podle značek k nuraghům. Dva se nám nedaří najít, ukazatele vždy najednou zmizí, ale jeden přeci nacházíme. Jmenuje se Sa Mandra Manna a cesta k němu vede po uzounkých asfaltkách, které postupně přecházejí v polní cesty, po kterých jedeme krokem, protože každou chvílí do něčeho vrazíme podvozkem. Zastavujeme pod kopcem, na který se už neodvažuji vyjet. Kousek od nás se pasou koně.

Beru do ruky Canona a mírným klusem vyrážím do kopce. Zbytek osádky zůstává v autě:-)

Po cca 200 metrech mám problém s dechem a tak zvolňuji a pomalým krokem postupuji k nuraghu, spíš to ale vypadá jako nějaká pohřební komora.

Z kopce je krásný rozhled na okolní pastviny a tak si to tam chvíli užívám. Slézám k autu a pokračujeme dál podél jezera, kde objevujeme nádherný kostelík jménem Nostra Signora di Castro.

Kluci v autě spí, zmoženi cestováním a tak okolí kostela procházíme se Sandřičkou sami. V křoví objevujeme krásné koťátko, ale trošku se bojí, takže žádné hlazení. Na výjezdu od kostela potkáváme stádo ovcí, které blokuje celou cestu. Zastavujeme a čekáme až kolem nás celé stádo i s ovčákem a jeho psy projde. Najíždíme na ss392 a pokračujeme přes Ponte Lago Coghinas dál.

Cesta se zvedá a  nadmořská výška roste, je to krásně vidět na teploměru auta. V nejvyšším bodě teplota klesá na 15 stupňů. Pokračujeme do Tempio Pausania a odtud známou cestou přes Bortigiadas a horský hřeben domů do Valledorie. Zítra nás čeká poslední den na ostrově.

(1 votes, average: 1,00 out of 5)

Loading...