Vídeňský Hilton a hallstatský pension

První dubnový víkend jsme si trochu prodloužili a vyrazili jsme na částečně pracovní výlet do Vídně. Ve čtvrtek 2.4. jsme ráno sbalili Eríska a vydali se na cestu. Navigace hlásila příjezd do Vídně za 3,5 hodiny a to mělo akorát stačit, abychom dorazili včas. Dálnice na Brno byla krásně volná a vlastně až na hranice probíhalo vše přesně podle harmonogramu. Po vjezdu do Rakouska se bohužel ukázalo, že TomTom počítá s ještě nedokončenou dálnicí a tak jsme začali nabírat zpoždění. Parkovacích míst u Hofburgu bylo údajně jen 80 a tak jsem začínal mít trošku obavy, zda vůbec zaparkujeme a kde. V Poysdorfu jsme dali krátkou zastávku na prakovišti Billy na manší občerstvení Eríska ajá zase jednou zjistil, že není vhodné se pokoušet nakupovat s VISA kartou v rakouských obchodech. Samozřejmě brali pouze rakouské karty, nebo hotovost. Ani jedno jsem neměl:-( Pokračovali jsme tedy dál a dorazili do Vídně. Zde si již navigace nevymýšlela a navedla nás přesně k Hofburgu a co víc, parkovacích míst tu byla spousta. Zaparkovali jsme, složili kočárek a začali jsme si užívat nádherného jarního dne v císařském městě. Trochu jsem měl obavu z všudypřítomných koní, ale formou sugesce, kdy jsem si říkal, že se jedná o přerostlé bernardýny jsem to ustál:-)

Hofburg vypadá naprostou úžasně a majestátně, je vidět, že se jednalo o císařskou rezidenci.

Procházeli jsme komplexem a přilehlými ulicemi a byli nadšeni tím, jak je Vídeň krásná. Protože jsme mělo žízeň, posadili jsme se na kávu v parku do „Lidové kavárny“. Eríska jsme vyndali z kočárku, aby o nic nepřišel a mohl se koukat okolo sebe. Parky v okolí byly moc pěkné a tak jsme se procházeli a procházeli…

Po páté hodině jsme se vrátili k autu a vydali se do hotelu Hilton, kde bylo zajištěné ubytování. Napoprvé jsem se netrefil do garáží, takže jsem Sandru s Erískem vysadil u recepce a šel si dát ještě jedno kolečko kolem budov. Mezitím Sandřička vyřídila pokoj a já obalený zavazadly se dopotácel do recepce. Pokoj byl ve třetím patře a navíc s výhledem do boční ulice, takže jsme toho bohužel moc neviděli… Ale tak nějak si pomalu začínáme zvykat – když jsme na lodi, máme kabinku na úrovni vody, v hotelích koukáme na střechy plné klimatizací, případně do vnitrobloků.

Na večeři jsme byli pozváni do hospody Neustifter Hauerkucht asi 10 kilometrů od hotelu. Projeli jsme noční Vídní a zaparkovali na jediné volné místečko přímo u restaurace. Ta byla už skoro plná a tak jsme i kvůli Erískově autosedačce zabrali stůl blízko východu, kde byl čerstvý vzduch. Večeře byla formou rautu a takovým zvláštním rakouským způsobem, kdy byla spousta různých mas, brambor na X způsobů, ale zelenina byla pouze ve formě zelí:-)¨Z večeře jsme se museli poměrně brzo omluvit, Erísek začal být ospalý a tak jsme se museli vrátit do Hotelu, kde měl již přichystanou dětskou postýlku.

Ráno jsme sešli na snídani a překvapila nás prakticky plná restaurace – hostů v Hiltonu se očividně žádná krize netýká, cena za nejlevnější pokoj ve výši 499 Euro nás fakticky dostala (asi potřebuje Paris Hilton nového Bentleye). Restaurace byla plná Japonců na cestě kolem světa (dnes Vídeň, zítra Praha a Krumlov, pozítří Eifelovka). Zaměstanci hotelu se opravdu snažili sehnat židličku pro Eríska, ale měli to těžké, protože je přeci jen ještě malý. První byla veliká a tak jsme s díky odmítli a s Eruldou na ruce se vydali pro jídlo. Po návratu ke stolu jsme nalezli novou, mnohem menší židličku:-) Po snídani jsme se naložili do auta a vyrazili se podívat do Prátru, kde jsme chtěli vidět proslulé kolo a okolní park. Při bloudění okolo gigantického parku jsme vjeli na širokou třídu, kde nebylo jediné auto a to nás trochu zmátlo, nikde nebyl zákaz vjezdu, ale cyklisté a běžci se na nás dívali opravdu divně. Jedna paní nám potvrdila, že se zde autem fakt nesmí a že prý bacha na policisty. Tak jsme se opatrně vrátili a na druhý pokus objevili vstup do zábavního parku Prátr. Již zdálky bylo vidět obrovské kolo a tak jsme zaparkovali na placeném parkovišti u Shellky.

Eríska šup do kočárku a do parku. Vstup mě trochu zklamal, vypadal trochu jako kdyby patřil do Las Vegas, než do císařské Vídně. A vlastně i dál je Prátr taková kombinace Matějské a Las Vegas, asi jsem od toho čekal víc, možná jsem měl pocit, že by atrakce měly být takové starší, hezčí, ale byla to kombinace plastů, žárovek, dinosarů atd.

Prátr se teprve probouzel, lidí tu bylo opravdu málo. Erísek krásně chrupčil a tak jsme si sedli na lavičku před planetáriem a pozorovali okolní život a lidičky okolo sebe.

Po pohledu na hodinky nám došlo, že bychom měli vyrazit pokud chceme vidět Schönbrunn, který je na opačné straně Vídně. Zaparkovali jsme kousek od hřbitova a zoo, tj. ze zadní strany Schönbrunnu. První velkolepá stavba na kterou jsme narazili byla Gloriette, kde se nachází kavárna a je tu fantastický výhled na Schönbrunn a Vídeň za ním.

Nalevo i napravo od Glorietty jsou dvě umělé vodní plochy. Všude v areálu Schönbrunnu můžete na razit na sportující lidi, jak se sluchátky na uších probíhají komplexem zimního zámku Habsburků.Nedokážu si něco takového představit v zahradách pražského Hradu. Sešli jsme dolů k Neptunově fontáně, k římským ruinám a k obelisku. Po schönbrunnských cestách pobíhá značné množství poloochočených veverek, které se jen třesou na nějakou dobrotu.

Úplně ucaprtaní jsme se vrátili k autu a vydali se na cestu do 300 kilometrů vzdáleného Hallstattu, kde nás již očekávali v „našem“ pensionu Maria Trausner.

Jeli jsme dálnicií na Linec a bohužel nás po cestě pozdržely dvě velké kolony. Snažili jsme se kvůli Erískovi zastavovat jak jen to šlo, takže cesta byla poměrně náročná. Na Hallstatt se sjíždělo až u Attersee, protože dochází k nějakým úpravám na dálnici a já první sjezd minul. No nevadí, aspoň se projedeme kolem našeho oblíbeného jezera.

U Alexenau děláme opět krátkou Eričí zastávku a pak už pokračujeme horami přes Bad Ischl až do Hallstattu.

Všude okolo nás se tyčí obrovské hory plné sněhu a teplota je znatelně nižší než ve slunné Vídni. Okolo osmé parkujeme před pensionem a už nás vítá Maria, která se na Eríska hned vrhá a vypadá to, že nám ho nevrátí:-) Prosím ještě o kávu na dobrou noc a pak už se padáme do postele, jsme totiž pěkně utahaní.

V sobotu ráno dostáváme snídani na pokoj – obvyklá skladba salámů, sýrů, marmelády, pečiva a kávy. Co se týká salámů mám takový pocit, že musí existovat nějaké balení určené speciálně pro majitele pensionů, něco jako Turisten Salami packung:-) Po snídani sedáme do auta a skrz městečko jedeme do Bad Ischlu, kde popojížděním s kočárkem po ulicích města trávíme několik hodin. Sluníčko pálí, já začínám rudnout a Erísek ne a ne usnout. U řeky nacházíme bleší trh, kde si můžete koupit cokoliv od jelenů na televizi až po zánovní myslivecký klobouk, nebo skleničky na víno.

Tady zjišťujeme, že jsem někde nechal jednu Erískovu botu a tak utíkám zpět k lavičce, kde jsme Eríska krmili. Bota tam naštěstí je. Vracíme se k autu a já naproti škole objevuji prodejnu hodinek Fossil. Jedny má Sandra, které jsem je přivezl loni z USA. Objevuji jedny fantastické a po menším vnitřním boji si je kupuji, jsou naprosto úžasné:-)

Spokojení se vracíme do pensionu a chvíli odpočíváme na pokoji. Pak dáváme Eruldu do nosítka a s ním na břiše vyrážíme do městečka.

Teplota děsně rychle klesá a tak máme trošku obavu, aby nám neprochladnul a jdeme se na chvíli ohřát do restaurace Zauner. Erulda řičí a v klidu je jen na schodišti, kde visí galerie rodiny Zaunerů. Polévku tedy jíme každý sám, protože ten druhý musí být s Erikem na schodech. Na zpáteční cestě Erulda usíná a my ho opatrně dáváme do kočárku, kde ho řádně obložíme dekami. Bohužel jak se ukazuje tak to bylo málo a podle všeho právě tady dostal rýmu:-(

V neděli ráno se loučíme s Marií a s plným autem pomalu vyjíždíme z penzionu, když tu najednou vypukne velkých ruch a mávají na nás z oken. Zastavuji a čekám co se bude dít. Nechali jsme v postýlce Erískova cumlacího slona. Slon zachráněn a může se jet domů. Cesta probíhá skvěle a doma jsme už brzy po druhé odpoledne, zácpám na dálnicích jsme se skvěle vyhnuli.

(No Ratings Yet)

Loading...