Elba 2010 – den čtvrtý – den velkých nedorozumění – Jsi na Elbě?

Ráno, nezvykle brzy nás Vláďa odváží do přístavu a všichni si dáváme kapučino, případně něco k jídlu. Vláďa nám doporučuje, abychom na zpáteční cestě šli od zastávky lanovky pěšky po červeně značené stezce, je to prý moc pěkná cesta skrz vinice. Autobus do Poggia jede v 8:50, takže to krásně stíháme. Lístky kupujeme výhodně v baru pod zastávkou, každý stojí 1 Euro. Autobus přijíždí přesně a šplhá s námi klikatou silnicí SP25 do horské vesnice jménem Poggio. No horské je možná silné slovo, vesnice leží ve výšce 330 metrů nad mořem, ale jeli jsme do ní prakticky od nuly, od moře. Po asi deseti minutách přijíždíme do zastávky ve vesnici na vystupujeme vedle malého náměstíčka. Je tu krásný rozhled, vidíme dolů na moře a přístav.

Hned na náměstí je obchod s místními produkty, různé těstoviny s příměsí hub, sépií, salámy, med a spousta dalších dobrot. Procházíme vesnicí, navštěvujeme kostel na Piazza S.Nicolo, odkud je vidět další cíl naší cesty Marciana, kam už půjdeme pěšky. Hledáme nějakou stezku, ale jsme nuceni jít po silnici, protože jinak to očividně nejde. Všude okolo nás jsou jedlé kaštany, kupodivu nikde nejsou vidět žádné korkové duby – asi je pěstují jen na Sardinii a Korsice.

Po asi půl hodině cesty zapínám navigaci, jdeme totiž pořád po silnici a Marciana, nebo zastávka lanovky na Monta Capanne nikde. Panikařím ale zbytečně, za asi 5 minut jsme u spodní zastávky lanovky. Kupujeme poměrně drahé lístky a něco dobrého k jídlu. Lanovka mizí někam nahoru do oblak a lidé nastupují do malých žlutých kabinek tvořených ohýbanými trubkami. A všichni mají teplé bundy a mikiny!!! No nic, to nebudeme řešit teď, ale až v případě mrznutí. Nastupujeme všichni tři do jedné pidikabinky a jedeme vzhůru. Říkáme Dominikovi, že tu jsou určitě kamzíci, ale nevěří. O několik set metrů výš vidíme dva, jak hopkají okolo lanovky:-) Naše okolí vypadá opravdu trochu vysokohorsky, různé kleče a kameny jako v Nízkých Tatrách.

Co je ale jisté je to, že se rozhodně neochlazuje a Sandřička mi tu neumrzne. Vystupujeme a těch posledních pár výškových metrů dojdeme. Nahoře je vybudovaná velká betonová plošina, ze které je za jasného počasí vidět určitě celý ostrov. My máme sice slunce, ale také je dost mraků, takže viditelnost ideální není.

Vzájemně se fotíme a přemýšlíme kudy vede ta cesta co o ní Vláďa mluvil.

Najednou slyšíme češtinu a kolem nás prochází česká pár s mapou! Zastavujeme je, mapu si prohlížíme a pak si ji pro jistotu fotíme, jeden nikdy neví, obvzlášť když mapu žádnou vlastní nemáme. Vedle zastávky lanovky je občerstvení a stezka s červenou značkou. Cesta vede strmě dolů, kde asi jsou ty vinohrady? Na chvíli děláme přestávku a asi po 15 minutách vyrážíme.

Cesta je opravdu velice strmá, v sandálech to je tak na hraně a člověk si musí dávat majzla. Sandřička s Dominikem jsou přede mnou a občas jejich skoky z kamene na kámen vypadají dost divoce. Jdeme pořád dolů, peče nás sluníčko, všude jen kameny a zakrslé jehličnany.

Vinohrady nikde v dohledu. Jdeme pořád po červené a na jednom rozcestí potkáváme turisty ze Slovenska. Mají velké batohy a pohorky. Ptáme se jich, zda netuší jakou cestou nejrychleji dolů. Dívají se na naše sandály a říkají, že jdou už šest hodin a cesta po které přišli pro nás není. Jdeme tedy na druhou stranu a po chvíli je potvrzeno, že je to správný směr. Bohužel od lidí jdoucích nahoru se dozvídáme, že jsou na cestě už taky několik hodin. Je to jasné, kapitán se nás chce zbavit za to, že pro něj nemáme tvrdý alkohol při vyplouvání. Jdeme už hodinu a půl a před námi je ještě obrovský kus hory. Do toho všeho volá David, že už zaparkoval v Piombinu a shání trajekt na Elbu. Lístek ho stojí je 9 Eu a na Elbě prý bude okolo druhé hodiny. Máme tedy co dělat, aby na nás dlouho nečekali. Voláme Vláďovi a ten je zděšený tím, kudy jdeme – prý jsme měli jít po červené, ale až od spodní zastávky lanovky!!!

Shrnu to, dolů jsme šli  tři a půl hodiny a ke konci jsem měl pocit, že mi zase odejdou kolena, Sandřička se ptala co to tak vrže:-) Úplně vyřízení jsme se vpotáceli do Marciany, která nás odměnila svojí krásou úzkých uliček, kdy nevíte, zda jdete ještě po ulici, nebo zda stojíte v něčím obýváku. Potkali jsme tam i nejtlustší kočku, kterou jsme kdy viděli, bílá koule ze které trčely čtyři nožičky.

Marciana se nám líbí víc než Poggio. Objevujeme kostel sv.Kateřiny a kousek od něj malbu Napoleona na zdi jednoho domu.

Bohužel spěcháme najít zastávku autobusu, abychom se dostali rychle k lodi. David je už totiž na ostrově. Autobus jede až za hodinu a půl, chvíli před třetí. Sakra co dělat? Stopneme si auto říká Sandřička: „Támhleta Italka právě odjíždí, chyť ji!“ No a tak jsem podruhé ve svém životě vzal stopa. Ani jsem se nenadál a seděli jsme všichni tři v maličkatém Fiatu Panda a serpentinami se řítili do přístavu. Paní anglicky moc neuměla, ale trošku jsme komunikovali. Z přístavu rychle na loď, kotvu nahoru a plnou parou do Portoferraia, kde na nás čeká David s kamarádem. Ještě si s ním Sandřička několikrát volá a upřesňuje pozici, kde se potkáme. Nejlepší to bude u čerpací stanice pro jachty říká Vláďa a David ji jde hledat. Za chvíli volá, že tu nic takového není a nejbližší lodní čerpačka je 8 kilometrů daleko… To je nesmysl, vjíždíme do přístavu a voláme Davidovi, ať se dívá po lodi s českou vlajkou a Dominikem coby mořským panicem na přídi. Dominik mává, David komunikuje, ale pořád se nevidíme. Je to dost divné.

Následuje Sandřiččina geniální otázka:“Jsi na Elbě?“
Tuším, že je cosi špatně.

David se dušuje že ano a Sandra upřesňuje:“V kterém přístavu?
David:“Rio Marina.“
„Rio Marina? Vždyť jsme Ti říkali že to máš dojet do Portoferraia!“
David již trochu hystericky:“Neříkali, říkali jste abych doplul na Elbu!“

Pro informaci, Rio Marina je na druhé straně ostrova a podle kapitána tam jezdí asi každý desátý trajekt, ostatní jezdí do Portoferraia. Řešíme co dál a jako nejlepší se ukazuje najít nějaký autobus a přejet na naši stranu ostrova. Po nějaké chvíli a zběsilé komunikaci David nachází zastávku autobusu, ale jediné místo, které jsme schopni společně identifikovat je přístav Cavo. Ten je pro nás za rohem a tak je rozhodnuto. Vydáváme se do Cava a tam se snad už všichni najdeme.

Po přibližně hodině vhazuje David s kamarádem svoje tašky na loď. Jsme kompletní a všem se ulevilo, nejvíc asi Sandřičce, přeci jen to byla první Davidova velká cesta. Kluci mají hlad a tak dostávají velkou porci těstovin, jako takový pozdní oběd.

Od vstupu na loď David vymýšlí, co bude k večeři, co k snídaní atd. Lodí se vracíme před Porto Ferraio do přístavu Bagnaia, kde kotvíme loď a koupeme se. David bere kluky a jedou spolu na gumovém člunu někam zkoumat pobřeží. Zbytek posádky se těší na víno. Po asi dvou hodinách nám blížící se hluk motoru naznačuje, že se kluci vrací

a David se ihned po přistání vrhá na přípravu večeře. Dělá šťouchané brambory se slaninou a kotmu plátky masa zalité hutnou italskou smetanou. Dokonce i Dominik se cpe jako nezavřený. Já se Sandřičkou večeříme naše oblíbené olivy, sýr a prosciutto s melounem a koukáme na lodě v zapadajícím slunci.

Ráno nás čeká Portoferraio a Napoleonův dům.

Čtvrtá rada pro nezkušené jachtaře :

Na povely kapitána odpovídejte hlasitě tak aby Vás slyšel a věděl, že jeho pokynům rozumíte.

(No Ratings Yet)

Loading...