Elba 2010 – den první – cesta do Scarlina a Teoricou na Elbu

V zadním okně auta mizí malá postavička našeho Eruldy, který se drží jednou rukou babičky a druhou udatně mává. Netuší, že mu mizíme na 7 dní z jeho života. Míříme z Velké vsi u Pacova zpět na Prahu, nechci se v noci motat po českých a rakouských příhraničních kotěhůlkách vzhledem k záplavám, raději pojedu celou trasu po dálnici. Ze zadní sedačky auta se ozývá zvláštní cvakavý zvuk – Dominik si hraje na PSP:-) Jak jsem již stačil zjistit, puberta začíná tím, že dotyčná osoba za všech okolností třímá mobil nebo PSP a zuřivě hraje. V restauraci, v autě, na výletě, prostě kdekoliv.

Nakonec to vypadá, že pojedeme sami, Katka s přítelem patrně nepojedou:-( Pokud to dopadne dobře, dorazí aspoň Kačenka s Davidem, no uvidíme.

V Praze se ještě krátce zastavujeme v Tescu na Zličíně a kupujeme si nějaké dobroty a pití na cestu. O půlnoci jsme již v Německu a 2/3 posádky pomalu usínají. Cvakot PSPčka ustává a já si po dlouhé době pouštím cd se Sahulou a několik alb Kabátů. Jede se mi vcelku dobře a střídání probíhá až někdy okolo páté, šesté hodiny ranní, kdy mě Sandřička střídá a řídí až do Pisy, kde se zase měníme pokračujeme již do finální části naší cesty. Ve Follonice volám kapitána a nechám se nasměrovat na parkoviště mariny v Puntone. Cestou skrz Follonicu míjíme tisíce aut a tisíce Italů spěchajících na přeplněné pláže. Příšerná představa, že by tam člověk mohl taky nějakou nešťastnou náhodou skončit – nacpaná pláž, černošští prodavači ručníků a falešných rolexek, lidi vlevo, vpravo, před námi, za námi, fuj!

Zastavuji na parkovišti a za chvíli se objevuje postava našeho kapitána, který nás zdraví slovy Ahoj a pomáhá nám vykládat auto. Očividně to bude neformální, od začátku nám totiž tyká:-) Běžím si k ostraze vypůjčit takový plastový vozík na tašky a pak už se jdeme nalodit. „Vidíte ji? Támhle je, ta s českou vlajkou“, říká kapitán a ukazuje dopředu. Pevně připoutaná k mooringu tam stojí jachta jménem Teorica, náš domov pro příštích sedm dní a nocí. Vyřizujeme ještě s personálem mariny věci jako pojištění, úklid a pak se jdeme před plavbou vysprchovat do takové vysoké budovy, kde je správa přístavu.

Vyplouváme, na příkaz kapitána odvazujeme mooringy a jachta na motor vyplouvá z přístavu.  Je to pro nás něco úplně nového a je to hrozně zvláštní pocit. Jako malý kluk jsem chtěl být námořníkem a teprve teď se mi to podařilo:-) Cesty na trajektech do toho samozřejmě nepočítám. Fouká pěkný vítr ( to, že je to naposledy jsme fakt netušili) o síle nějakých 10-12 uzlů a tak podle pokynů kapitána vztyčujeme hlavní plachtu a genakr. Kapitán směřuje příď směrem na Porto Azzurro, což bude naše první zastávka na Elbě. Po nějaké době mi předává obrovské kormidlo a já s hrůzou vzpomínám na plachtění s HP na Slapech, že by mi to tenkrát nějak obzvlášť šlo se nedá říct. Naštěstí velká jachta se řídí úplně jinak a kormidelní kolo se ovládá líp než páka a hlavně logicky. Kapitánova známá Andrea, která jede s námi rozdává víno (Dominik má samozřejmě limču) a já si připadám tak trochu jako kombinace Jacka Sparrowa a kapitána Achaba… Víno je fakt super:-)

Všude okolo nás je plno plachetnic, po moři se řítí spousta silných motorových člunů, o kterých Vláďa (kapitán) tvrdí, že jezdí od čerpačky k čerpačce. Vypadají ale velice pěkně. Elba před námi se pomalu zvětšuje a po nějakých třech hodinách  jsme skoro u přístavu. Chceme si jít zaplavat a tak kotvíme kus od pobřeží, sklápíme schůdky do vody a jdeme se koupat. Za chvíli jsme všichni ve vodě kromě Dominika, kterému se na volném moři do vody vůbec nechce. Ve vodě plavou rybky a medůzy! Během pár minut jedna tahle potvůrka Sandřičku žahne na ruce a na stehně. Nejdřív ruku a pak si ji Sandra srazila na nohu. Teď má chudinka na ruce vypálené červené tetování. Sušíme se a jedeme kotvit do přístavu. Nejedeme ale k molu, v srpnu totiž stojí zakotvení lodi okolo 150 euro a to se mi nechce platit. Na pobřeží se dostáváme pomocí nafukovacího člunu poháněného motorem Yamaha. Je trochu nestabilní a když sedíte na okraji může se stát, že na břeh dorazíte s mokrým zadkem, ale na břeh nás dopraví. Vystupujeme a jdeme kolem lodí zakotvených u mola a obdivujeme povedené exempláře.

Jedna jachta je celá černá, včetně plachet, jen paluba je rudá, no prostě nádhera. Tu jsem samozřejmě nevyfotil, tak aspoň tahle.

Ještě pár kroků a stojíme na pevnině. Není ještě ani 19 hodin a tak je přístav poloprázdný, v restauracích skoro nikdo. Procházíme se po nábřeží a přemýšlíme, kde nakoupíme potraviny na loď.

Naštěstí objevujeme několik obchodů a obtíženi jídlem klopýtáme zpět na molo. Voláme Vláďu a zjišťujeme, že jsou na břehu s Andreou v nějaké picošce. Potřebujeme očividně dva čluny… No nic, Sandřička mě uklidňuje, čekáme na nábřeží a pozorujeme cvrkot kolem sebe. Lidí už je znatelně víc a celé rodiny i s miminky se vydávají do víru velkoměsta, pardon přístavu. Italské miminko dodržuje siestu a večeří před půlnocí:-) Měli jsme vzít Erika sebou, zvládl by to.

Volá Vláďa, a odváží nás člunem na loď. Vaříme si v lodní kuchyni první večeři a večeříme na horní palubě. Je to super pocit, přístav krásně svítí, loď se mírně houpe. Prostě pohoda. Ze tmy se vynořuje náš člun se zbytkem posádky a do večera kecáme a pijeme víno. Plavba se nám, bude určitě líbit. Sandřička je taky nadšená, vždycky to byl její sen plavat takhle po moři s jachtou. Dominik se tváří neutrálně, uvidíme jak to půjde dál.  Ráno poplujeme dál směrem na Marina di Campo.

První rada pro nezkušené jachtaře :

Mějte sebou flašku tvrdého pro kapitána a Neptuna. Nalévejte v tomto pořadí, jinak se bude kapitán zlobit. Neptuna ještě nikdo neviděl, takže klidně počká.

(No Ratings Yet)

Loading...