Elba 2010 – den sedmý – Sandřička vs. Moby Baby a rozloučení s Elbou

V neděli ráno to vypadá mnohem líp, svítí slunce a vlny jsou už skoro necítíme. Vláďa ještě ověřuje situaci a po desáté hodině vyplouváme na moře. Pevně doufáme, že bude foukat vítr, aby bylo možné plout na plachty. Rychlost větru ale není nijak velká, okolo 5-6 uzlů. Vidíme na moři nějaké plachtenice, co se snaží plachtit, ale spíš se plíží než jedou. Vytahujeme obě plachty a při manipulaci s lany se Davidovi daří utrhnout brzdu lana – asi nikdo nedimenzoval loď na jeho sílu. Naštěstí cest pro lana je víc a tak protahujeme lano od hlavní plachty jinou cestou.

Vláďa mi předává loď pod plachtami a já se šinu rychlostí mezi 2-3 uzly po hladině. Takhle doplujeme na pevninu tak někdy zítra. Když mi rychlost klesne pod 1,5 uzlu uznává kapitán, že to nemá cenu Stahujeme tedy plachty a nahazujeme motor. Předávám kormidlo Sandřičce a se sklenicí vína se uvelebuji na lavičku. Kluci pospávají v spodní kajutě. Chci se ještě trochu opálit a tak se naschvál nemažu – chyba.

Sandřička bravurně točí kormidelním kolem a neochvějně směřuje k italské pevnině. Rychlost plavby asi 5 uzlů. Všemi směry nás míjejí trajekty. Malé, velké, od různých společností. Některé míří na Elbu, jiné na Korsiku nebo Sardinii. Vláďa dává Sandřičce radu, že je nutné držet směr, nekličkovat a nebát se. David s Dominikem se objevují na horní palubě a pozorují, co se bude dít. Když nás míjí trajekt zezadu, Sandřička je dost nervózní, ale kapitán jí nalévá víno a Sandřička se začíná usmívat. Jednou rukou drží kormidelní kolo, druhou víno a vypadá moc spokojeně. Kluci se přesouvají na příď a pozorují kolos společnosti Moby, který si to na nás šine zprava a kříží nám cestu. Kapitán je v podpalubí a my pokračujeme kolizním směrem – nebát se a nekličkovat. Z přídi lodi k nám doléhá vzrušený rozhovor kluků. Lodě se k sobě blíží a David na přídi začíná hulákat. Kapitán vylézá na palubu a říká něco v tom smyslu, že necháme trajekt vycukat.

9 600 kilogramů Teoricy versus několik tisíc tun drobka jménem Moby Baby. Teď už je nervózní trochu i Sandřička, odkládá skleničku s vínem a chytá kormidlo oběma rukama. Vláďa ještě chvíli trajekt pozoruje, ale pak dává pokyn uhnout. Odbočujeme a necháváme trajekt proplout asi sto metrů od nás. Ani se nepokusil změnit směr nebo zahoukat, tlusťoch jeden… Vlny od trajektu s námi házejí jako s korkovým špuntem a my pokračujeme statečně dál.

Už vidíme pobřeží a přeplněné pláže města Follonica. Náš pobyt na lodi se přiblížil ke konci. Týden uběhl jako voda – bohužel za celou dobu buď vítr nebyl, nebo byla vichřice, takže plachtění jsme si vůbec neužili a naše loď se pohybovala skoro výhradně na motor. Elbu jsme obepluli celou a co stálo za to shlédnout jsme viděli. Delfíny jsme nepotkali, Monte Capano jsme pokořili, Dominik se přestal bát vody a David ujel nejdelší cestu svého života svým autem…

Chceme se ještě naposledy vykoupat, kotvíme loď kus od mariny a skáčeme do modrých vln Tyrhénského moře. Užíváme si vodu a hrozně neradi lezeme po schůdcích zpět na loď. Naposledy startujeme motor, vytahujeme kotvu a míříme do mariny. Andrea vysílačkou volá do přístavu a dostáváme pokyn, kde zaparkovat. Posledních pár pohybů kormidlem a Teorica stojí zádí k přístavnímu molu. Připoutáváme loď a Vláďa vypíná motor. Cesta je skončena – teď už jen rychle předat loď, vysprchovat se sladkou vodu a hurá na parkoviště. Eriček čeká.

Davida s jeho kamarádem odvážíme do Piombina, kde mají kluci zaparkované auto. Loučíme se a David vyráží na cestu SS1 která vede až k Rakousku, aby nemusel platit mýtné. My jdeme ještě nakoupit jídlo na cestu a nějaké drobnosti. Nastavuji navigaci na svém Heru a jedeme. První překvápko je, když z Livorna do Florencie jedu po neplacené silnici jménem SS67 a druhé, že když my už jedeme po Autostrada del Sole(A1) mezi Florencií a Bologňou, tak David teprve dojíždí k Livornu! Jel šílenými kotěhůlkami a tak se ho snažíme navézt na cestu, kterou jsme jeli my. Má naší mapu Evropy, ale asi to není tak jednoduché. Jedeme tedy dál a já řídím až k odbočce na Rakousko. Chceme jet směrem na Slazburg, Linz, Budějovice, Velká Ves a Eriček. Sandřička mě střídá a já si sedám na místo spolujezdce a snažím se usnout. Domyšák chrápe celou dobu vzadu a budí se jen na jídelní nebo čůrací zastávky.

Probouzím se až někde u Lince a na hranicích v Dolním Dvořišti Sandřičku střídám zase já. Chvíli po osmé hodině ranní dorážíme do Velké Vsi a zvoníme. Ve dveřích se se objevuje Marek a drží v náručí našeho broučka , který je ještě v pyžamu. Už jsme se ho nemohli dočkat, je v pořádku a cesta tedy šťastně skončila. Na další loď jede s námi, myslíme si, že by to bez problémů zvládnul.

(1 votes, average: 5,00 out of 5)

Loading...