USA 2010 – den devatenáctý – snídaně v Ritzu a projížďka Nevadou
Probouzíme se do dalšího deštivého dne a dozvídáme se, že se Agustin s Peggy musí vrátit zpět do San Matea z pracovních důvodů. Pojedeme taky, ale uděláme si zajížďku přes Nevadu. Peggy nám doporučuje prý naprosto úžasné městečko jménem Virginia City kousek pod Renem. Balíme se a na rozloučenou nás bere Agustin na snídani do hotelu Ritz-Carlton, který leží poblíž silnice číslo 267 vedoucí směrem na Truckee, což je náš směr pro návštěvu Nevady. Hotel vypadá tak trochu jako sídlo Drákuly, je velice mohutný a tmavý, vzhled umocňuje ještě prudký déšť. Snídaně je naprosto úžasná a my se loučíme a vyrážíme. V Truckee tankujeme a proudy deště se valíme pod silnici číslo 80 na Reno. Leje opravdu jako z konce a kousek před Renem se vytváří velká kolona, došlo tu k nějaké havárii. Reno jen projíždíme a stoupáme silnicí číslo 341 k Virginia City. Na cestě občas leží nějaké kameny a valí se po ní voda. Jsem hrozně rád za naši čtyřkolku, člověk má hned lepší pocit, když mu zabírají všechna čtyři kola.
A jsme tu, Virginia City vypadá jako nějaké kulisy k filmu z Divokého západu. Do toho všude obrovská auta, naše BMW je podle všeho jediné v okruhu několika čtverečních mil. Parkujeme, bereme deštník a utíkáme se schovat do podloubí malebných domů. Procházíme obchůdky plné suvenýrů, v dalších mají oblečení a bot pro kovboje. V jednom obchodě se s námi jeho majitel dává do řeči a dozvídáme se, že má české předky a ten country zpěvák, co ho slyšíme zpívat z CD se jmenuje Liska:-) Fakt vtipný, co by si bez nás ti Američani počali…
V dalším obchůdku jsou klobouky dostatečně nízko i pro Erička a tak se vrhá po jednom růžovém stetsonu. Jak to dopadlo je vidět zde:-) Sluší jim to, že?
Jen tak mimochodem, podle Erička je klobouk „bokuk“. Pokračujeme dál a sledujeme neskutečné proudy vody, které padají ze střech. Vůbec se netěším na zpáteční cestu, kdyby alespoň bylo hezky, klidně bychom tu ještě jeden den zůstali, ale takhle?
Míříme do saloonu jménem „Bucket of Blood“ provozovaný již od roku 1876 McBridem a syny. Viděli jsme totž nějaké lidičky v kovbojském, tak jdeme vypátrat, co se děje. Po vstupu do saloonu je jasné, že se sem v softshellech a goretexu moc nehodíme. Osazenstvo saloonu vypadá jako před 140 roky, dokonce je tady i několik lidí ve vojenských uniformách Jihu. Servírky na sobě mají spodní prádlo, ale vzhledem k roku jeho vzniku jsou dle dnešních měřítek zahalené od dekoltu až po nohy.
Objednáváme si pivo a hranolky pro Eruldu a než nám to donesou, nabírám popcorn, který je pro návštěvníky zdarma. Sledujeme cvrkot kolem sebe a na pódiu začíná hrát kapela. To se hrozně moc líbí Erikovi a začíná poskakovat na židli. Když začínají místňáci tancovat, jeho nadšení nezná mezí a dělá mi problémy ho udržet. No nic raději vyrazíme, máme před sebou pěkný kus cesty. Kousek za městem stojí lokomotiva z Silver Line Expressu. Chci ji vyfotit a tak sjíždím ze silnice a doufám, že nikde nezapadnu.
Klesáme k Silver City a okolo nás ubíhá fantastická krajina plná vytěžených hald, zapomenutých továren a zrezivělých aut. Kdyby jen bylo hezky, to by byly fotky, takhle jen riskuji utopení Canonu a výsledek nestojí za nic. Do Carson City dorážíme již za tmy a městem jen projíždíme. Před námi je ještě 250 mil a asi 5 hodin cesty. Vracíme se zpět k Lake Tahoe a po US 50 se dostáváme z hor. Leje, leje, na cestě leží vyplavené kameny a já jsem nechal svoje brýle na řízení v San Mateu. Cesta je děsná a řídí se mi fakt špatně, na cestě leží listí, jehličí a dost to klouže. Naštěstí se nám daří projet horskou částí cesty bez nehody a po dálnici je to už legrace. Na večeři zastavujeme v Vacaville a jíme ve Wendy’s. To je už skoro 22 hodin.
Do San Matea se dostáváme až po půlnoci . Necháváme věci v autě a hroutíme se všichni tři do postele.